Lída Rakušanová stále včerejší nebo dokonce předvčerejší?

V době sametové revoluce patřila Lída Rakušanová spolu s Jiřím Diensbierem k velmi populárním postavám. Kdo by si nevzpomněl, jak tenkrát s německým ministrem zahraničí stříhali drátěný zátaras na západní hranici. Poté se věnovala novinářské dráze a plně sloužila hlavnímu cíli – utužování vztahů s Němci, smiřování se sudetskými Němci. Jezdila po různých místech v pohraničí a pořádala besedy.

A jak vidí v tomto ohledu situaci dnes? Před časem se o tom vyjádřila v Infoblattu, vydávaném Kulturním svazem občanů německé národnosti v ČR takto: „ Stejně jako před dvaceti lety existuje beze změny rozpor v oficiálním pohledu na poválečný odsun Němců. Zatímco Berlín mluví o jejich vyhnání, Praha trvá na transferu, čili odsunu. Nenaplněna zůstala česko-německá smlouva, podepsaná před 20 lety, nicméně ze zcela jiného důvodu. V článku 20, který pojednává o příslušnících německé menšiny v Československu, se totiž mluví mimo jiné o tom, že nesmějí být diskriminováni a že jim musí být zaručena plná rovnost před zákonem. Patřit k německé menšině, praví se ve třetím odstavci onoho 20. článku smlouvy nesmí přinést žádné znevýhodnění.

Faktem je, že po druhé světové válce šlo z této země do odsunu dva a půl milionu zdejších Němců. Čtvrt milionu jich však zde zůstalo. A ač Hitlera nikdy nepodporovali a někteří proti nacismu i bojovali, stali se z nich v poválečném Československu kvůli svému původu občané druhé kategorie. Zpočátku dostávali menší potravinový příděl a jejich děti nesměly do škol. Byli nasazováni na práci, nuceně přestěhováváni a ještě léta po válce dostávali za stejnou práci nižší platy.“

Paní Rakušanová se domnívá, jak dále píše – „jejich diskriminace neustala ale ani po listopadu 1989. Stát je vyloučil z restitucí, nedorovnal jim nespravedlivě zkreslené důchody, nedostala se jim slova omluvy. Za sociálnědemokratických vlád, za Špidly, později za Paroubka, kdy se připravovalo a posléze realizovalo symbolické gesto vůči sudetoněmeckým antifašistům. Týkalo se těch a výhradně jen těch, kteří byli odsunuti. Těm se zdejší vláda omluvila za odsun a vyčlenila 30 milionů na projekt „Zapomenutí hrdinové“, který mapoval jejich osudy.

Antifašistů z německé menšiny, kteří tady směli zůstat, a následně byli perzekuováni, se to netýkalo. Naši Němci nedostali nic. A to přes skutečnost, že se za Špidlovy vlády na nátlak rakouského a německého kancléře jisté gesto v tomto směru již připravovalo a mělo se týkat asi dvou tisíc osob. Vyplatit se jim tenkrát mělo po padesáti tisících, dohromady asi 60 milionů korun. Nakonec k tomu ale nedošlo. Mezi námi žijí lidé a jejich potomci, kteří tady po válce směli zůstat, ale jejichž původ jim dnešní stát neodpustil dodnes. Je to nejen porušení závazku nediskriminovat zdejší německou menšinu, který český stát na sebe před 20 lety podpisem smlouvy s Německem dobrovolně vzal. Je to také a hlavně flagrantní porušení věrohodnosti demokratického státu vůči vlastním občanům. Protestovat tedy proti tomu by měl každý z  nás kvůli sobě…“.

Žádný posun v myšlení u ní tedy nenastal, čemu se upsala, tomu věrně slouží. Přesto je zajímavá ona zmínka o nátlaku obou kancléřů – co na to říká, milá paní, mezinárodní právo? Vměšovat se do vnitřních záležitostí druhého státu je možné? Vám, paní Rakušanová, není známo, že v celém Německu nemají Češi statut národnostní menšiny, ač je jich ve SRN více než Němců v ČR? Jistě i víte, že SRN jako nástupnický stát má povinnost nám zaplatit reparace?

Paní Rakušanová však umí jen kázat, co máme my …, a to bohužel ještě vše vidí značně nadsazeně a pouze z hlediska německé menšiny. Zapomíná na to, že je zde i druhá strana mince. Zameťte si, vážená paní, nejdříve před vlastní prahem, pravdivě, nikoliv hrubě zkresleně, odrážejte realitu doby dřívější i současnosti a pak jistě můžete požadovat něco i na druhých.

Josef Sedlák, Plzeň